Jdi na obsah Jdi na menu

Falco a staří známí

7. 4. 2012

                                                                              ***

 „Víš, co se dneska stalo strašnýho?!“ řekl mi jednou Hans, když se vrátil z flámu. Byla jsem unavená a chtěla jsem se ho zbavit, ale jeho žalostný tón hlasu zněl bolestněji než obvykle.  Opravdu musel vidět něco nepříjemného. Takže jsem se mu snažila porozumět. „Co se stalo?“

„Náhodou jsem narazil na svýho starýho známýho. Hráli jsme spolu v sedmdesátých letech.“

„A co je na tom tak strašnýho?“

„Trochu jsme poklábosili, dali si pár panáků a pak se mě klidně zeptá, jestli bych mu nemohl půjčit 100 000 šilinků.“

„To jsi samozřejmě odmítl…“

„No nejprve jsem se ho zeptal, jak přišel k tomu, že bych mu mohl půjčit 100 000 šilinků. A víš, co mi odpověděl?!“

 

I když mi položil řečnickou otázku, mlčela jsem.

„Řekl, že slyšel, že už moje duše má dost. No to jsem myslel, že mu pořádnou naložim, ale ovládal jsem se. Že prej, když to neudělám, napíšou zítra všechny noviny, že Falco je blázen.“

„A jak jste to nakonec vyřešili?“

„Když jsem mu řekl, že mu žádné peníze půjčit nemůžu, řekl, že na to má právo.“

„Jaký prosimtě?“

„Protože bez mých Vídeňských kamarádů bych nic nebyl. Za vše jsem jim ale poděkoval, to on na mě řval. Kdyby jich nebylo, ještě bych dneska hrál na basu v nějakym tanečním klubu a tahal družičky.“

Hans si vyčerpaně položil hlavu na polštář.  Pohladila jsem jeho nagelované vlasy a políbila jeho levé ucho.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář